Pavel Moravec započal v roce 2005 dráhu ve světové potravinové jedničce, společnosti Nestlé. Vypracoval se do ředitelských pozic a přes svůj nízký věk stabilně patří mezi nejvýše postavené české manažery v mezinárodních firmách. Od roku 2015 působí ve výboru GS1 Czech Republic a sdílí své bohaté zkušenosti z logistiky, IT a výroby stejně jako z HR či udržitelnosti. Letos byl zvolen prezidentem.
Jaká byla vaše studijní a profesní cesta na nynější pozici?
Vždy mě zajímaly společenské vědy, vystudoval jsem práva. S mým profesním zaměřením to vypadá nekompatibilně, ale je to právě naopak. Právo je přísně logické, pracuje s kontextem, strukturou, učí člověka hledat souvztažnosti. Dobrý základ do managementu.
Na začátku magisterského studia jsem si začal přivydělávat, prošel jsem klasické brigády, až jsem nastoupil do první solidnější práce. Do Nestlé, na Mikuláše 2005. Hlásil jsem se na pozici asistentky s tím, že při práci dostuduji. V Nestlé však tou dobou startoval SAP. Spěšně hledali někoho na interface pro logistického partnera, u kterého jsme v té době skladovali zhruba 30 000 palet. Ačkoli jsem neměl prakticky ponětí o logistice, automatické identifikaci nebo elektronické výměně dat, byl jsem přijat a po dva roky jsem se staral o stabilizaci interface a komunikaci mezi SAP a systémem řízeného skladu.
Původním vzděláním právník se realizuje v logistice a IT. Nebylo humanitní vzdělání hendikepem?
Původním vzděláním právník se realizuje v logistice a IT. Nebylo humanitní vzdělání hendikepem?IT mě vždycky bavilo. Patřím ke generaci, která když v IT něco potřebovala, musela si to postavit a hledat cesty tam, kde neexistovaly. Dnes je to převážně o uživatelské zdatnosti.
Humanitní vzdělání jsem vždy bral jako výhodu. IS/IT je nesmírně pestrý obor s širokým přesahem a podporuje celou firmu. IT se dá vnímat jako jádro, které obsluhují lidé s čistě technickým vzděláním. O ně se opírá část informačních systémů, zodpovědná za projekty, change management, adaptaci, za sledování trendů a nové technologie. V této „měkké“ sféře se humanitně zaměření kolegové určitě neztratí. Dále pak na manažerských pozicích se spíše očekává funkční a srozumitelný koncept a plán jeho dosažení než přísně technický vhled. Je to samozřejmě o kombinaci všech dovedností v rámci IS/IT útvaru.
Zpět do logistiky…
Logistika mě uchvátila. Rychle jsem se dostal k čárovému kódu, k SSCC, k EDI, ke standardům, master datům. Po dvou letech jsem vedle distribuce přibral IT podporu závodů v ČR a na Slovensku a přitom byl zodpovědný za celkovou logistiku v tomto regionu.
To mě znova chytlo. Dosud jsem znal koncovou logistiku, ze skladu do retailu a ke koncovým zákazníkům. Najednou jsem byl na začátku řetězce. Ze zkušeností z výroby těžím do dneška. Následně jsem po dva roky stál za zaváděním SAP ve dvou závodech Nespresso ve Švýcarsku; spolu s obdobným projektem pro brand Purina opět velice zajímavá zkušenost. Po návratu do Česka jsem vedl oddělení kmenových dat a poté jsem se stal ředitelem IS/IT pro ČR a SR.
V další etapě jste spolu s IT řídil lidské zdroje.
Zní to jako zvláštní kombinace, ale výkon společností jako Nestlé je silně založený na lidech. A tomu, čím jsou vybaveni, se věnuje IT. Na strategické úrovni toto spojení dává velký smysl.
Co jste si z HR odnesl?
Odpovídal jsem za dvě části. Legislativní, spojenou s pracovně-právními otázkami, se vztahy s odbory a také s oblastí odměn. Nejvíce úsilí jsem věnoval druhé, náborové části. Je to jeden z nejdůležitějších momentů: koho pustíte do firmy. Člověka v průběhu hodinového rozhovoru nepoznáte tak, že byste za něj dal ruku do ohně. Ale potřebujete maximalizovat šanci, že to bude vhodný uchazeč, s hodnotovým základem, jednoduše normální, inteligentní a slušný člověk, který chce pracovat.
Během vašeho působení na personalistice jsme zažívali konjunkturu...
Mnoho času jsem věnoval vztahům s odbory. Jednali jsme o pracovních podmínkách v tuzemských závodech, o mzdách. V té době skutečně ekonomika vykazovala mimořádný růst. Rapidně rostly mzdy. Problematika odměňování je velmi zajímavá a hodně se zde pracuje s daty. Musíte sledovat pohyby na trhu a odměňování musí být dobře nastavené, spravedlivé, kompetitivní. To vše má vliv na řadu dalších věcí, jako je fluktuace, retence, tedy udržení zaměstnanců, samozřejmě s ohledem na konkurenceschopnost, neboť na mzdy je nutné si vydělat.
Dále přicházejí „měkčí“ záležitosti, jako jsou zaměstnanecké výhody. Nejde jen o benefitní body nebo cafeterie, ale o podporu v místním kontextu podnikání. Například pomoc lidem s dopravou. Mzdová politika je přitom velmi konkurenční téma. V neinvestičních rozpočtech firem mzdy dnes tvoří často 50 až 90 % nákladů. V roce 2021 jsme se stali součástí trhu střední a východní Evropy, souběžně s tím se institucionalizovala agenda udržitelnosti.
Do čtyřicítky vám zbývaly dva roky. Narážel jste na předsudky ohledně vašeho nízkého věku?
S předsudky nebo překážkami jsem se nesetkal. Ale přiznám se, že jako mladší jsem měl pocit, že poptávka po věku je přeceňovaná. Dnes myslím, že chápu, proč má společnost nastavené určité věkové filtry. Jde vlastně o společenskou imunitu: Potřebujete určitý věk, abyste jisté věci dokázali nahlédnout. Člověk, který má něco odžito, přikládá větší důraz hodnotovým věcem či kultivační složce podnikání.
Věřím, že po letech lépe rozumím požadavkům na senioritu na pozicích spojených s odpovědností za lidi. Když vedete lidi, nemůžete tam mít člověka, který je pouze výkonnostně zaměřený a nerozumí jistým stránkám života.
Dnes je vám čtyřicet a v gesci máte data a datovou strategii za celý region Evropy.
Agenda dat a digitalizace se dělí na dvě části. První řeší kmenová data, datovou kvalitu a procesy, zatímco druhá jako analytická část data zpracovává a snaží se z nich dostat to nejlepší pro další rozhodování. Jednám s lídry datové analytiky z patnácti zemí, s globálním IT a s IT evropské zóny. Strategie musejí hrát na všech úrovních. Pak jsou tam dílčí témata, definice cílů, kterých chceme s pomocí digitalizace dosáhnout. Kde to lze, procesy a nástroje navrhujeme tak, aby byly škálovatelné a daly se používat na co nejvíce trzích a kategoriích.
Můžete přiblížit hlavní směry digitalizace?
Digitalizaci v globálně působící firmě tvoří čtyři základní proudy. První reaguje na potřebu jasného propojení s B2C zákazníky. Sem patří e-shopy, omnichannelový prodej a komunikace se zákazníkem. Druhý se týká maloobchodních zákazníků. Velká část vztahu s těmito zákazníky je o datech a jejich sdílení. O datové synchronizaci, EDI. Za třetí jmenujme hledání co nejpřímějších prodejních modelů. Tzv. direct to sales, přímé kanály ke konečným spotřebitelům. Poslední částí je IT podpora komerčních divizí, marketingu, prodejců a e-commerce. Za tím vším je celá operativa, potřeby logistiky, financí, výroby. Nakonec to celé stojí na IT jako takovém, protože všechno, co jsme jmenovali, musí běžet na robustní bezpečné infrastruktuře, vše musí být propojené a maximálně uživatelsky přívětivé.
Za které oblasti odpovídáte v nedávno vyčleněném regionu střední a východní Evropy?
V CEE jsou to IS/IT a udržitelnost. Také poměrně velké agendy. Rutinní činnosti se snažím mít zautomatizované a vykonávat je maximálně efektivně. Moje přidaná hodnota spočívá spíše v nerutinních aktivitách. Ve strategické koncepční práci, kdy různé projekty rozehrávám po zbytku firmy, definuji jejich strukturu a týmy a provádím kontrolu.
Opět tu máme na první pohled originální kombinaci – IS/IT spolu s udržitelností.
Toto spojení může rovněž vypadat zvláštně, ale udržitelnost stojí na datech. Cílem je plnit závazky Nestlé definované v rámci tzv. Science Based Targets Initiative pro udržitelnost. Na emise se díváme komplexně. Neříkáme, že se nás týká pouze uhlíková stopa z výroby a logistiky, ale – přestože nejsme dodavatelé surovin – sledujeme emise pocházející mj. i ze zemědělské činnosti.
Jaké jsou přibližné proporce emisí ve vašem oboru?
Suroviny s sebou nesou 75–80 % emisní stopy. Naše závody produkují mezi 5–10 % emisí CO2, logistika přibližně stejný podíl, na obaly připadá kolem 10–15 %. Aby se celá tato agenda dala smysluplně řídit, musí stát na datech. Je třeba znát strukturu uhlíkové stopy a dokázat měřit, zda se ji daří změnami v procesech snižovat. Zavázali jsme se, že nebudeme uhlíkovou stopu na korporátní úrovni tzv. ofsetovat pořízením karbon kreditů a „odmazávat“ ji investicemi do projektů, které jsou nízkoemisní jinde. Musíme jít cestou insettingu, tzn. tvrdou změnou způsobu podnikání.
Například?
Významná uhlíková stopa je spojená s mléčným průmyslem. Jako velký odběratel mléka hledáme spolu se zemědělci nízkoemisní způsoby jeho produkce. Zemědělství je obecně emisně vysoce náročná činnost. Společně přemýšlíme, jak snížit emise, přičemž měníme bazální logiku podnikání. A to se neobejde bez technologií a bez dat.
Na problematiku nazíráme pohledem „from plate to planet“. Když se člověk podívá na talíř, měl by rozumět tomu, jak pokrm vznikl, nejen kvůli stravovacím návykům a výživové kvalitě, ale také by měl vědět, jaká se za pokrmem skrývá uhlíková stopa a etika.
Začnu-li od pole, měříme uhlíkovou stopu surovin a se zemědělci spolupracujeme na zavádění tzv. regenerativního zemědělství. Jeho cílem je obnova úrodnosti půdy, jejích ekosystémových funkcí a také schopnosti ukládat atmosférický uhlík a přispívat tak ke zmírňování dopadů klimatické změny. Jde o velmi úzkou spolupráci s farmáři, dodavateli a komunitami na místech, kde působíme, abychom získali suroviny způsobem, který vytváří pozitivní environmentální a sociální dopady díky ochraně ekosystémů, zlepšování biodiverzity a snižování emisí způsobených zemědělstvím v našem dodavatelském řetězci.
A udržitelnost na straně výroby?
Zpracovatelské jednotky musejí fungovat co nejefektivněji, při minimální spotřebě surovin, vody a energií. To vše řídí systémy a již na této úrovni se dostáváme k automatické identifikaci a komunikaci dat. Velký poměr uhlíkové stopy spočívá ve food waste, plýtvání potravinami. Food waste vzniká na poli, v závodech, v maloobchodě, na straně spotřebitelů. Předcházet mu je třeba v rámci celých řetězců, přičemž tyto řetězce musejí být co nejkratší. Aktivně vyvíjíme nízkoemisní projekty s logistickými partnery, s poskytovateli skladů. Spotřebu energií je třeba sledovat také na straně retailera.
Můžete uvést některé příklady novátorského přístupu z různých úseků dodavatelského řetězce?
U konceptu regenerativního zemědělství je slovo novátorský trochu problematické, protože mnoho praktik pochází ze starých dob, kdy se zemědělci snažili předávat půdu potomkům v lepším stavu. Tyto metody z konvenčního zemědělství vymizely a dnes se znova zavádějí. Ve výrobě hledáme alternativní zdroje energií. Provozujeme solární farmy co nejblíže továrnám a část, kterou nepokrývají, nakupujeme jako zelenou certifikovanou energii. Využíváme zbytkové teplo. Například v závodu Purina u Vratislavi jím zásobujeme místní mateřskou školu.
Jak je tomu v dopravě?
Snažíme se využívat nízkoemisní přepravy. Např. mezi závody Zora a Sfinx realizujeme oběma směry velké množství přeprav. Zvažujeme jejich pokrytí elektrickými kamiony v kyvadlovém režimu, kdy je snadné zajistit jejich dobíjení a optimální provoz.
Logistiku se v maximální možné míře snažíme převádět na železnici. U některých toků by se nám po dráze mělo dařit zajistit až 90 % cesty, jako např. u kávy dovážené ze Španělska. Ovšem samoúčelné převádění kapacit na železnici bez detailního plánování s využitím velkého množství dat může nakonec přinést opačný efekt.
Stále více se diskutuje o dopadu živočišné výroby na udržitelnost…
Zemědělství nelze provozovat bez živočichů. V laboratoři můžete syntetizovat téměř cokoli, ale bez zvířat půdu nenastartujete: tento komplexní ekosystém potřebuje přežvýkavce, aby jej spásali, pohnojili a vrátili do něj život. Živočišná produkce do zemědělství tedy bezesporu patří. Evropa má však dnes tolik živočišné výroby, že ji není schopná sama uživit. A dovoz krmiva z Jižní Ameriky apod. se nezdá racionální. Dalším problémem je nadspotřeba masa.
Jíme masa příliš?
Živočišná strava je přirozenou součástí jídelníčku a podle mnoha studií je zvláště ve vývojových stadiích lidského jedince nezbytná. Avšak není nutné konzumovat ji v takové míře, jak jsme si zvykli. K nadspotřebě jsme došli z pohodlí. Vývoj masného průmyslu dostal cenu na přijatelnou úroveň. A připravit chutné vegetariánské jídlo bývá pro mnohé složitější. Západní svět spotřebu snižuje, lidé více přemýšlejí, kolik masa skutečně potřebují. Rozmáhá se tzv. flexitariánství – omezení masa, nikoli jeho vynechání.
Naopak v jiných částech světa pozorujeme v souvislosti s posilováním ekonomiky prudký nárůst spotřeby. Dostupnost masa je zde vykoupena mj. rezignací na etiku chovu. Vzpomeňme nedávné záběry z mnohopatrových vepřínů v Číně…
Jaká je budoucnost etického chovu v naší části světa?
Typický příklad – produkce vajec nosnic v klecích. Dnes máme možnost volby: při přivření očí nad etikou vejce levná nebo humánněji vyráběná vejce dražší. Avšak přílišnou roli zde hraje marže. Prodejci vědí, že existuje skupina lidí, která se s nehumánním chovem nesmíří a vydá za dražší produkt peníze. Domnívám se, že humánnější způsob chovu nemusí být nutně dražší. Pokud bychom se společensky rozhodli, že slepice nebudeme chovat v klecích, trh dokáže zařídit jejich širokou dostupnost.
Jak?
Technologickou zručností, inovacemi. Podle mého názoru by produkty z regenerativního zemědělství neměly stát někde v rohu jako specifický prémiový produkt. Premiumizaci některých komodit vnímám jako spornou. Vím, že to může dráždit a znít jako něco, co do kapitalismu a volného trhu nepatří. Vyšší marží se financuje rozvoj trendu, ale v určitém bodu uzrává čas začít přemýšlet, jak trend rozvíjet tak, aby měl pozitivní dopad na společnost. Abychom mohli hovořit o kultivaci společnosti, eticky vyráběné produkty a produkty regenerativního zemědělství obecně musejí být široce dostupné.
Je důležité (a to je to, proč věřím ve vědeckotechnologický pokrok), aby se člověk snažil na jeho základě posouvat danou oblast zase o kus výše. Aby se stala novým standardem. Pak hovoříme o smysluplné lidské evoluci. Když se naučíme dělat drátěnou klec a vrazíme do ní slepici, něco jsme dokázali, ale těžko tomu dávat přívlastek pokrokový. U každé inovace bychom měli přemýšlet, zda vede k větší míře kultivace. To je velmi důležitá věc, speciálně v potravinářství.
Jak může digitalizace přispět k řešení klimatické krize?
To je téměř filozofická otázka. Klíčové je to, že žijeme ve společenství, které věří humanismu a technologickému pokroku. Věříme tomu, že úsilím, zvídavostí a zlepšováním technologických kompetencí je možné dosáhnout udržitelnějšího způsobu života. Osobně jsem optimista. I když cítím, že bychom změny jako lidská společnost měli provést daleko rychleji a razantněji, uvědomuji si, jak rychle se objevují reálná řešení, schopná něco zásadně zlepšovat. Dokonce si myslím, že v budoucnu budeme celou řadu dat sdílet na jednotné platformě. Současný model sdílení dat, kdy je každá firma uchovává u sebe, generuje významnou uhlíkovou stopu. Přitom zbytečnou. Samozřejmě, že je nutné vyřešit otázku bezpečnosti a další aspekty, ale skutečně není potřeba, aby totožná data, byť je každá firma využívá jinak, běžela na několika místech současně. Ostatně na tomto principu pracuje GS1 GDSN. Úložiště produktových dat, odkud si je různé subjekty stahují.
Kde vnímáte hlavní potenciál standardů do budoucna?
Za roky, během kterých se pohybuji kolem dat, jsem si uvědomil, jak důležitý je princip společné versus specifické. A snažím se jej zohledňovat při zavádění všech projektů a konceptů. „Common“ oblast, společná pro více úrovní, subjektů, kategorií atd., nabízí prostor pro standardizaci toho, co všechny strany sdílejí. Specifičnost na druhé straně s sebou přináší větší míru chaosu, nekoordinace a nestandardizace.
Zabýváme-li se daty a tím, jak by měla vypadat datová architektura, na ní postavené nástroje atd., je důležité pochopit, že skutečná konkurenční výhoda přijde teprve ve chvíli, kdy se nám podaří obsáhnout co největší poměr onoho „common“. A dokázat jej standardizovat. Teprve tehdy to bude maximálně efektivní, nefragmentované. Budeme na tom utrácet co nejméně prostředků a úsilí. Ty budeme věnovat rozvoji oněch specifických aspektů, které je v procesech obtížné vnímat jako společné. A investicemi do části „specific“ získáme další konkurenční výhodu.
U dat, typicky kmenových dat, se tento princip uvažuje asi nejlépe. Vnímám master data jako společná, tak proč bych si v nich dělal větší chaos, než je nutné. Pojďme se domluvit na onom „common“ a společně z dat vytěžit co nejvíce při co nejmenším úsilí. U specifických dat nebo specifického segmentu či zákazníka ušetřený čas a peníze investuji do jejich zvládnutí a tím získám obojí.
Lze tento princip uplatnit i mimo data?
Ve firmě vedeme debatu na téma displejů určených pro prodejní plochu. Stojan by měl být vnímaný jako „common“ infrastrukturní věc, něco jako master data. To, co je specifické na stojanu, je polep, který oslovuje zákazníka. Pojďme používat unifikované stojany jednotného vzoru pro všechny divize. A soustřeďme se na marketingovou stránku věci, vnější realizaci stojanu. Rázem to začne dávat smysl v logistice i v udržitelnosti. Dospějeme k plně cirkulárnímu modelu, kdy se bude využívat pool stojanů, podobně jako palet, které bude možné snadno opravovat a optimalizovat všechny procesy spojené s jejich provozem.
Od letoška jste stanul ve vedení GS1 Czech Republic. Jaké jsou vaše vize?
Myslím, že GS1 má před sebou velmi zajímavou budoucnost. Systém GS1, automatická identifikace, standardy, master data, datová synchronizace, tj. vše, co jsme dokázali vytvořit a prošlo testem napříč řetězci, sektory a regiony, se stane základem pro nový model hospodářství. A bude to dříve, než si myslíme. Hodně z toho uvidíme již v letech 2025–2030: Věci spojené s cirkulární ekonomikou.
Panenská surovina se dnes neustále těží ze země, aby následně rychle skončila v odpadu. Nově se z produktu A vyrobí produkt B a pak ideálně ještě produkt C. A to nikoli méně hodnotný subprodukt jako dnes, ale stejně hodnotný výrobek s kvalitními vlastnostmi pro spotřebitele.
Jaké bude uplatnění standardů v cirkulární ekonomice?
Odpad je dnes vnímán jako něco, čeho je třeba se zbavit. Ovšem pokud se na něj díváte jako na komoditu, uvědomujete si jeho vysokou hodnotu. Shodneme se, že pohřbít takto vnímanou komoditu v zemi jako odpad asi není dobrý nápad. Spálení už vychází ekonomicky lépe, ale mnohem větší hodnotu přináší jeho přeformování do nových produktů. A zde nastupuje Systém GS1.
Na sledovatelnost a identifikaci produktů budou kladeny mnohem vyšší nároky. Aby bylo možné odpad v první řadě kvalitně vytřídit, bude aplikováno velmi podrobné značení. To bude nezbytné pro další pohyb materiálu ve výrobních cyklech. Systém GS1 se tak po globálním jazyku obchodu stane i globálním jazykem cirkulární ekonomiky.
